Zápis čtrnáctý

17. června 2008 v 8:17 |  Deník: Těm, co přijdou po mě
Rekapitulace: Zem byla zničena, někteří odešli hledat pomoc, jiní zůstali kvůli slibu. Romana Tárová, autorka deníku, líčí, co se odehrává během jejího života. Vzpomíná na chvíle, které byly v jejím životě důležité. V posledním zápisu se zmiňovala o porodu. Ještě i dnes se o něm zmíní, než odejde pro přívěšek, kvůlli kterému jijí otec téměř šílí.

Ještě sem neodešla, jsem strašná. V poslední době mi trvá vždy strašně dlouho, než jsem schopná někam vyrazit. Musím zařídit tohle, pak zas tamto. Ale tentokrát jsem nezařizovala kraviny, ale to, kdo mi pohlídá děti a kdo tam půjde se mnou.
Terezka se nabídla, že mi děti pohlídá a možná zkusí domluvit i Adamovi, protože ta jeho paličatost začíná štvát i ji. A se mnou půjde Lukáš. Trošku jsem se divila, že on, ale proč někomu vymlouvat, když mi chce dělat společnost na cestě, která může trvat tři hodiny nejvýše, nebo i dýl pokud se dostaneme do průšvihu.
Jenže, dostat se do průšvihu nechci ani náhodou, slíbila jsem Vikymu a Anýs, že přijdu brzy. Tak se toho musím držet, žádné - Může se stát.., nebo - Co když? Prostě se vrátím a hotovo. Stejně totiž nechápu a po pravdě nevím, co by se mohlo stát.
Právě jsem si uvědomila, že jsem chtěla, před tímhle vším dopsat minulý zápis. Zpoměla jsem na to, má paměť už není to, co bývala.
Když jsme s Adamem přečkali noc, nebyla příliž teplá díky dešti, měli jsme v plánu odejít do nového tábora. Jenže nebylo to zrovna dvakrát nejjednoduší. Z té země jsem byla celá rozlámaná, bolelo mě - řekněme kde co, a také jsem řešila jak přenést mé děti a ostatní věci, pro které jsme původně šli. Taky jsme si oba uvědomovali, že až se vrátíme s dvěma dětmi, bude to pozdvyžení. Nikdo totiž nečekal, že bych mohla začít rodit a jejich - říkejme tomu - rady, abychom zůstali, než přestane pršet, jsme se drželi nejen z důvodu kluzké cesty.
Když jsme vyřešili, jak naložíme s věcmi, Pomohl mi košilí přivázat Anežku k hrudi, já totéž udělala s Viktorem k té jeho. Adam nesl tedy na zádech batoh, na hrudi mého syna a v ruce jednu z dvou těžkých tašek, já nesla tu druhou a na hrudi svoji dceru. Byl to po tak dlouhé době velmi zvláštní pocit, dříve jsem je nosila v břiše, byli mojí součástí a teď už je mohu chovat, dotýkat se jich a také vidět, jakým tvorečkům jsem dala život. Bylo to úžasný, tedy až na tu cestu, protože - jak už jsem psala, bolelo mě kde co.
Cesta, která obvykle trvá hodinu, maximálně hodinu a půl, když se jde opravdu, ale opravdu velmi pomalu, nám zabrala rovné dvě hodiny. Dávali jsme si pauzy snad po deseti miutách chůze, ale nakonec jsme dorazili do tábora. Nejprve na nás z dálky křičeli, že nám to teda trvalo, že neprší asi čtyři hodiny, že měli strach atd. Ale když spatřili mé děti, které jsme oba hrdě, ale znaveně, nesli na hrudi. Okamžitě umlkl veškerý křik a mnozí nám běželi na pomoc. Vzali nám tašky a honem se dívali na malé uzlýčky, které jsme měli zachumlaný v dečkách.
Mnozí mě poplůácávalil po zádech, snažili se nám blahopřát, jako by Adam byl hrdý otec. Nebyl sice otec, ale pro dost chlapů hrdina. Že se diví, že neutek, nebo ji - teda mě nedosmýkal do tábora, aby se mě ujal někdo zkušený. Jenže on na to jen pokrčil rameny, ukončil debaty se slovy: "Jsme unavení a máme hlad. Dosnesete nám něco k jídlu, prosím?" Jak já mu za to byla vděčná.
Posadili jsme se, odvázali děti a uložili je do mé postele. Protože jsem měla jenom jeden koš na dítě a navíc jsem je nechtěla oddělovat, když celých osm měsíců byli spolu.
Co se tehdy okolo porodu dělo, jsme nikdy nikomu neřekli. Nechtěli jsme jim kazit iluze a chtěli jsme si zachovat oba správnou tvář. Že já byla hrdinka a on jen vyděšený chlap, co má odrodit ženskou s obřím břichem jako meloun.
Ale teď už je vážně čas jít. Až se vrátím, napíšu, jak to dopadlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rikisa rikisa | Web | 20. června 2008 v 17:57 | Reagovat

ahojík, čtu až teď, ptž jsem byla na kurzu - mimochodem fakt super, jsem děsně nadšená - hlavně z rock and roll aerobicku a slaňování - skála měla 25 metrů, juchů, to bylo něco. Abych nezapomněla ke kapitolce:)) - líbilo se mi to, i když stále postrádám větší délku zápisů. Čekám na nějakou akcičku,třeba nějaké nebezpečí...uvidíme co bude.

2 Inies Inies | 28. června 2008 v 15:17 | Reagovat

Věř, že bude. Připravuji strhující závěr.. snad na začátku týdne můžeš čekat pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama